Když Aleix Espargaró naposledy vystoupí ze svého motocyklu Aprilia RS-GP při víkendové Velké ceně Barcelony, bude moci vzpomínat na svou dlouhou a nakonec úspěšnou kariéru v MotoGP—kterou jen málokdo, včetně samotného Espargaraó, předvídal tak, jak se vyvinula.

Ve skutečnosti je jeho cesta v závodech Grand Prix jedinečná—žádný jezdec jeho cestu nenásledoval a je nepravděpodobné, že by ji ještě někdo následoval. Ve svých 35 letech Espargaróodejde do důchodu s 255 starty v premiérové třídě. Více závodů na této úrovni absolvoval pouze Valentino Rossi, takže Espargarovaó'dlouhověkost v tomto sportu je skutečně pozoruhodná, zvláště když se loučí s náročným programem 20 mezinárodních závodů v každé sezóně.

Ačkoli to může znít jako klišé, Espargarova kariéra se dá přirovnat k jemnému modrému sýru—s věkem se jen zlepšuje. Do konce své poslední sezóny si připsal minimálně tři vítězství v MotoGP, dvě vítězství ve sprintových závodech, 11 umístění na stupních vítězů a sedm pole position. Jeho průlomové vítězství v GP Argentiny 2022 je jedním z nejpamátnějších momentů v novodobé historii MotoGP a bude se na něj vzpomínat ještě dlouho poté, co tento sport opustí.

Ačkoli někteří mohou cynicky poukazovat na skutečnost, že Espargarovo první vítězství přišlo až po 200 závodech, toto zpoždění vypovídá o jeho odhodlání a schopnosti shromáždit kolem sebe tým, který ho udržel ve sportu ještě dlouho poté, co mnozí jeho slavnější kolegové přišli a odešli.

Espargaró zahájil svou kariéru v roce 2004 v kubatuře 125 ccm, v roce 2006 přešel na 250 ccm a v roce 2009 debutoval v MotoGP. Kromě jedné sezóny v Moto2 v roce 2011 zůstal v premiérové třídě úctyhodných 15 let. V Espargarově kariéře je i prvek štěstí, protože náhodná příležitost jako náhradník za zraněného jezdce vedla k plnohodnotnému startu v MotoGP, což by se jinak možná nikdy nestalo.

Jeho čtyřzávodní angažmá u týmu Pramac Racing v roce 2009, kdy zaskakoval za zraněného Miku Kallia, bylo zásadní pro nastartování jeho kariéry v MotoGP. Navzdory omezením motocyklu Ducati zaujal konzistentním dojížděním a bodovanými umístěními. To vedlo v roce 2010 ke smlouvě na plný úvazek, která mu otevřela cestu k dlouhodobé kariéře v MotoGP.

Odejít ze sportu s vítězstvími na kontě je úspěch, kterému se může rovnat jen málo jezdců. Espargarovoó’dědictví je však obzvlášť významné, protože úspěchu dosáhl na stroji Aprilia, který se dlouhá léta snažil konkurovat těm nejlepším. Jeho příběh je svědectvím vytrvalosti a věrnosti a ukazuje, jak oddanost vývoji může vést k velikosti.

Espargarova cesta s Aprilií začala v roce 2017, kdy se tým po návratu do MotoGP po dlouhé absenci teprve rozkoukával. Projekt Aprilia, rozdělený mezi vlastní úsilí a úsilí týmu Gresini Racing, měl do špičkového soupeře daleko. Espargarovyó’zkušenosti a odhodlání však pomohly týmu pomalu se zlepšovat, i když výsledky nepřicházely.

Během osmi sezón u Aprilie zůstal Espargaró oddaný, postupně přivedl RS-GP do konkurenceschopnější pozice. V době, kdy byl motocykl připraven bojovat v popředí, se Espargaró stal jediným jezdcem, který na něm dokázal dosahovat nejlepších výsledků. Jeho čtvrté místo v sezóně 2022, které zahrnovalo šest umístění na stupních vítězů a historické vítězství v Argentině, bylo důkazem jeho růstu a oddanosti projektu. Nebyl to’jen osobní úspěch—byl to triumf pro Espargaraó, který se zásadním způsobem podílel na formování motocyklu a týmu.

Co Espargaraó odlišuje, je jeho schopnost pozvednout nejen sebe, ale i celého výrobce a tým. Ve sportu, kde většina jezdců míří do zavedených špičkových týmů, se Espargarórozhodl vzít s sebou Aprilii, a tím pomohl položit základy pro budoucí jezdce, jako jsou Jorge Martín a Marco Bezzecchi, kteří budou v následujících letech těžit z jeho tvrdé práce.

Když Espargaró vyhlíží novou kapitolu u Hondy jako testovací jezdec, může se na své působení u Aprilie ohlížet s nesmírnou hrdostí, protože ví, že to byl právě on, kdo pomohl týmu dostat se na současnou konkurence schopnou úroveň. Tento úspěch je něčím výjimečným a je to něco, na co může být obzvlášť hrdý.